V roce 1995 jsme podnikli s dětmi cestu na sever. Jeli jsme Norskem až za polární kruh do Narviku a Švédskem zpět. Vezli jsme se dodávkou Mitsubischi a díky tomu jsme mohli s sebou vzít Petra Skalu, který jel také do Norska, ale chtěl se tam pohybovat po své vlastní ose a potřeboval jen dopravit na místo. Cestou jsme přenocovali u Berlína u jezer. Měli jsme zaplacen trajekt z dánského Hirtshals do Kristiansandu a uprostřed Dánska už to vypadalo, že ho nebudeme stíhat. Vláďa ujížděl bez ohledu na předpisy, co to šlo, a trajekt jsme jen tak tak stihli.
Při celní kontrole v Norsku jsme byli svědky přísnosti celníků týkající se alkoholu. Před námi stála místní dodávka, vezoucí větší dřevěné hračky (koníky, koloběžky a pod.). Nechali vše vyndat a objevili za tím basu alkoholu, kterou zabavili, a řidiče odvedli na dlouhou dobu někam pryč. My jsme stáli za ním a nemohli ho nijak objet. Pak jsme koukali, jak se řidič snaží marně vše do auta znovu naskládat – vždy mu něco zbylo, tak to opět vyndal a zase skládal. Na pevnině se s námi Petr rozloučil a jel už dál sám. Jezdil stopem, vlakem, chodil po horách, zkrátka vlk samotář. My jsme tábořili zčásti v kempech, zčásti ve volné přírodě, což je v Norsku možné. Myli jsme se v potocích a nikdy jsem neměla tak hedvábnou pleť bez používání veškerých krémů jako tam.
Zamířili jsme směrem na sever. Hned na počátku nám ukázalo Norsko svou krásnou tvář. Nejhezčí podle mne je voda – je tu veliké množství vodopádů a peřejí, podél nichž jsme často jeli. Přejížděli jsme náhorní plošinu Hardangervidda, která byla dosti nehostinná, pustá, skoro celá pokrytá sněhem.
Jeli jsme okolo vodopádů Latefossu a Vöringfossu u Eidfjordu, kde spadalo několik vodopádů do úzkého kaňonu. Neminuli jsme ani nejvyšší vodopád severní Evropy Vettifoss, který má výšku 275 m. Bylo však mizerné počasí, tak se nám jeho vrchol ztrácel v mlze a ani jsme ho celý neviděli. Pak jsme navštívili unikátní železnici Myrdal – Flam, která překonává na několika kilometrech výšku 800 m a projíždí mnoha tunely (Vláďa jí projížděl se svými kolegy ještě jako nádražák). My jsme to ale objeli autem. Spodní stanice je u Sognefjordu. Tam jsme vyjeli do neskutečně příkrého kopce, na němž se nacházel skanzen s krásnou vyhlídkou na fjord. Byl naprosto volně přístupný, tak jsme se prošli kolem rázovitých dřevených staveb.
Dojeli jsme do Bergenu, což je pěkné čisté město s barevnými domy na nábřeží. Nad ním je malý pahorek, na který jezdí kolejová lanovka. Prodávali tam plno sošek různých Trolů všech možných velikostí. Ve stanici měli model lanovky, který jezdil stejně jako ta opravdová. Prohlédli jsme si rybí trh s vodními živočichy všech druhů. Pak jsme šli navštívit akvárium. Měli tam delfíny, lachtany a spousty ryb, sasanek a krabů, vše zasazeno do divokého podmořského terénu.
Pokračovali jsme stále na sever. Jeli jsme přes několik fjordů malými trajekty. První byl v Oppedalu přes Sognefjord, což je nejdelší norský fjord dlouhý asi 200 km. Pak jsme se byli podívat u největšího ledovce Jostedalsbreen. Jedním ze svých četných splazů spadal do jezera, přes které k němu vozili turisty loďkami. My jsme se snažili k ledovci dojít pešky, ale cesta byla moc náročná – přelézali jsme veliké kameny a bylo to dál než to vypadalo. Ivča měla ruku v sádře, díky tomu se nemohla rukama opírat a bylo to pro ni těžké.
Dál jsme přejížděli přes pohoří Jotunheimen se sedlem Galdhöpiggen ve výšce 2.468 m.n.m. Bylo tam plno sněhu a viděli jsme trénující běžkaře. Silnici svíraly asi dvoumetrové sněhové bariéry.
Ve Fossheimu jsme navštívili opět další skanzen. V Norsku i Švédku jich bylo všude hodně. Snaží se tam zachovat původní dřevěné stavby s travnatými střechami. Měli jsme v plánu vyjet na vyhlídku Dalsniba, kam vedla placená silnička, ale bylo mizerné počasí a zima, tak tam nemělo cenu jezdit.
Pokračovali jsme na sever a překračovali pomocí přívozů několik dalších fjordů. Do fjordu u Geirangeru spadá sedm vodopádů vedle sebe a jsou nazvány 7 sester. Pořádně vidět jsou jen při projížďce lodí po fjordu. Jeli jsme po tzv. Zlaté cestě. Vystoupali jsme do sedla, kde lidé stavějí z kamenů trpaslíky, jichž jsou tam stovky. Dolů jsme klesali cestou Trolů. Byla tvořena ohromnými serpentýnami, podél nichž klesal dolů vodopád. Pro autobusy bylo velice složité se v ostrých zatáčkách vůbec vytočit, takže tu trochu zablokovávaly provoz.
Pak již jsme dojeli do Trondheimu. Centrem je ohromná katedrála se zdobeným průčelím a mnoha sochami svatých. Nad městem stojí udržovaná pevnost, z níž byla vyhlídka na fjord. Hlavní budova pevnosti byla sněhobílá a vypadala jako špýchar, okolo bylo plno děl.
Z Trondheimu jsme jeli dále na sever. Část silnice byla placená, protože se projíždělo mnoha tunely. Norské tunely byly všechny tesané přímo ve skále bez jakékoliv povrchové úpravy. Projeli jsme bránou zdobenou parožím, označenou jako brána do severního Norska. Krajina se stávala drsnější, stromy se postupně zmenšovaly, většinou tu rostly pouze malé pokřivené břízy. Ve městě Mo i Rana jsme měli sraz s Petrem Skalou. Vláďa ale v itineráři špatně spočítal kilometry, tak jsme měli co dělat, abychom tam dojeli. Pršelo a Petra jsme našli sedět v autobusové zastávce. Postavili jsme si v kempu stany a poklábosili s Petrem. On už severněji nejel a vracel se na jih. My jsme pokračovali dál. Přejeli jsme polární kruh. Bylo na něm velice nevlídně, stála tam kruhová stavba s informacemi a památník.
Před Narvikem byla krajina poněkud přívětivější, protože tu působí Golfský proud, který to tu trochu otepluje. Využili jsme toho a šli se projít po vřesovištích. V Narviku jsme spali ve volné přírodě kousek za městem. Ráno byly nad námi vrcholky čerstvě zasněžené. Vzbudila jsem rodinku, dle hodinek jsem si myslela, že jsme zaspali a již bude 9 hodin. Sbalili jsme stan, nasnídali se a vyrazili do města. Teprve pak jsme zjistili, že jsem se podívala na hodinky obráceně a vzbudila jsem je okolo třetí hodiny ráno. Díky tomu jsme zažili unikátní průjezd Narvikem. Byla sobota asi 4 hodiny ráno a zrovna zavíraly všechny podniky a opilci se potáceli po ulicích a doráželi na naše auto. Pro nás dost překvapivá věc, když tu mají suchý zákon. Vláďa zajel kus za Narvik směrem na Lofoty a tam jsme se v sedě trochu dospali.
Pak už jsme jeli na východ a zakrátko překročili hranice do Švédska. Kousek za hranicemi je národní park Abisko s krásnou divokou přírodou. Chodili jsme po dřevěných chodníčcích a přes četné můstky. Bylo to tu porostlé nízkými borovicemi. Hlavním lákadlem parku však byl potok protékající malým kaňonem ze silně rozeklaných skal.
Dojeli jsme do Kiruny, což je dost ošklivé panelákové město, jemuž dominuje ohromný důl, objekty na zpracování rudy a výsypky. Pokračovali jsme do Gällivare, kde měli pěkný laponský dřevený kostel a malý skanzen laponských staveb. Byly většinou kruhové a oplácané drny. Některé z nich stály na kůlech. Zaujala mne spižírna, což byl malinký domek na kůlu, chránící tak zásoby před zvěří. Jeden domek postavili taky na jezeře a ve stáji tam měli bílého soba.
Polární kruh tady nebyl nijak moc výrazný. Byl tu pouze nápis a odpočívadlo. Pak jsme se stavili v pravěkém nalezišti z doby železné Vuollerim. Prováděli tam vykopávky starých domů, z nichž tu zůstaly pouze kusy kůlů, ale také ohniště a zbytky kostí. Měli tu však vzorový dům – byl zčásti zapuštěn pod zem, vyrobený z větví a přikryt drny. Uprostřed bylo ohniště, na ležení byly rozprostřeny kůže. Pak jsme dorazili k pobřeží Botnického zálivu. Bylo docela pěkně a dalo se koupat. Záliv tu není moc hluboký, voda nebyla skoro slaná, proto se dobře ohřívá,.
Navštívili jsme několik církevních měst. Jsou opuštěná a ožívají pouze při nějakých církevních slavnostech. Mají stejný styl všech jednoduchých malých domků. V jednom městečku Gammelstadt byly domky typicky švédské červené s bílými okny, ve druhém byly starší domy celodřevěné z přírodního dřeva. Ve středu stojí vždy kostelík.
Pak jsme dojeli od města Gävle. Je v rovině a proto tam hodně obyvatel používalo kola, která stála v četných stojanech. V Gävle jsme navštívili velice rozsáhlé železniční muzeum, v němž měli nejrůznější typy lokomotiv i vagónů. Kromě jiného tam měli 1. Stevensonovu lokomotivu, vězeňský vůz, salónní vůz, vojenský vůz, autodrezínu. Taky tam měli veliký vlakový model, na kterém jezdilo několik vláčků. Venku měli ještě menší vláček s otevřenými vagónky, kterými se mohly vozit děti, Honza se v něm taky svezl.
Dále jme se stavili v Uppsale, starém univerzitním městě. Je stylově sjednocená, všechny domy jsou z červeného režného zdiva. Je tam veliká katedrála a zámek ve stejném stylu. Nad městem se tyčila pevnost s děly a mohutnými bastiony, odkud byl pěkný výhled na město.
Pak jsme si prohlédli jedny z nejvýznačnějších švédských zámků bělostný Skokloster a červený Gripsholm. To již bylo kousek od Stockholmu. Stockholkm je pěkné město, podívali jsme se na královský palác, projeli jsme se lodí, z níž jsme se koukali na zaoceánské lodi, prošli se starým městem, místy tu byly hodně úzké uličky. Cestou jsme taky viděli pochod vojenské hudby.
Na kraji města je park Skansen. Tím jsme zjistili, od čeho mají skanzeny své jméno. Jsou do něj přeneseny historické stavby z celého Švédska, jsou všechny dřevěné většinou se zatravněnou střechou. Byla tam i starobylá dřevěná zvonice a zoopark s místní zvířenou. Dalo se tam popojet i krátkou zubačkou.
Pak jsme byli na královském opevněném zámku Kalmar, kde jsme se prošli na jeho baštách. Z města jsme zajeli na ostrov Öland v jižní části Švédska. Je spojen s pevninou mostem a má podlouhlý tvar. Je na něm úplně jiné klima než ve Švédsku. Bylo tam značně vyprahleji, vše bylo suché. Vane tam zřejmě pořád silný vítr a proto je tam sousta větrných mlýnů. Přes celý ostrov se táhne zeď Karla Gustava X. Na severním cípu ostrova stál maják, ze kterého byla vyhlídka. Viděli jsme tam obnovené vikingské hradiště Eketorp v původní podobě.
Pak již jsme jen dojeli do města Ystad, odkud nám jel trajekt na Rujánu do Sassnitz. Tam odtud už jsme jeli rovnou domů. Po německých dálnicích se jezdí dobře.
verzi pro tisk ve wordu mohu na požádání zaslat meilem