Na Korsice jsme
byli již v roce 1998 s partou pěti auty. Tentokráte jsme jeli s dcerou a její
rodinou. Absolvovali jsme podobnou trasu jako tenkrát, ale díky lepší
informovanosti z internetu jsme viděli i jiné věci.
31.6.
Tam jsme jeli
s přestávkami. První zastávka byla v Mnichově v zoo. První parkoviště u zoo bylo
zcela plné, druhé skoro také. Vešli jsme dovnitř vchodem u plameňáků, vstupenky
pro důchodce nás stály 11 E (podražili, protože na internetu psali 8). Hned
zkraje byl pavilon opic a dole pod ním akvárium. Nejzajímavější byl malý
orangutánek, který se mazlil s dekou.
Pak tam byli plameňáci,
tučňáci, antilopy. Piva zde měli za 3,8 E, k tomu se platila záloha 1 E za
flašku. Byla tam houpací lávka, ohromná voliéra s několika druhy ibisů, dětské
hřiště. Vláďa se vyfotil se sochou gorily.
Pak jsme jeli přes
Garmisch-Partenkirchen do Rakouska. Cesta vedla tunelem pod Zugspitze a přes
Felsenpass do Imstu. Měli jsme zajištěné ubytování v Horním Imstu, vedl tam
šílený krpál. Ubytování jsme měli v apartmánech Winkler za 116 E (byl to
pětilůžák, Evička byla braná jako dítě do 6 let.
Šli jsme na krátkou
vycházku. Hned pod hotelem bylo jezero, já se v něm koupala, voda mohla mít asi
12°C. U jezera probíhal muslimský piknik. Šli jsme asi 200 m k Modré jeskyni
(Blaue grotte) u potoka. Byla to
malá jeskyňka a ze stropu tam tekla voda. Dolů do Imstu vede kaňon Růžové
zahrady podél potoka Schinderbach. Vypadalo to, že je to dobře upravená cesta,
psali, že je to 1,5 km a spád 250 m. Potok má ohromné koryto plné kamenů
způsobené zřejmě jarním táním. Z Imstu nahoru vede lanovka až na hřebeny, ty tu
mají výšku okolo 2700 m, dolů vede bobová dráha.
1.7.
Ráno bylo azuro, z okna
jsme měli krásnou vyhlídku na okolní kopce. Měli jsme vybavenou kuchyňku, tak
jsme si udělali snídani z vlastních zdrojů. Odjížděli jsme v 8 hodin. Jeli jsme
směrem na Švýcarsko mimo dálnici, vyhýbali jsme se i placenému tunelu. Na
rakousko-švýcarských hranicích dělali úpravy komunikace, ujížděla jim nad řekou,
tak tam byly semafory.
Ve Švýcarsku v Scuolu
jsme se pokusili vzít benzín. Pumpa byla bez obsluhy a pouze na mince, které
jsme neměli. U nádraží byla restaurace, vše bylo otevřené, ale nikde nikdo
nebyl, chtěli jsme si dát kafe.
Další pokus o benzin
byl v Suschu, bylo to opět bez obsluhy, ale dalo se platit kartou. Napřed se
do automatu dala karta, vyndala se a mohlo se tankovat. Benzín byl asi za 38
Kč/l. Honza nám tvrdil, že tady bude benzín levnější, ale levnější byl
v Rakousku, tam to vycházelo na cca 34 Kč/l.
Odbočili jsme do Predy, bylo
to asi 15 km přes sedlo. Preda leží v údolí, je tam vápenka, ve které dělají
prohlídky. Zajímavostí je zde vlak, který zde vyjíždí z tunelu, dále pokračuje
smyčkovými tunely, kde vedou 2 smyčky přes sebe.
Chtěli jsme se projít
ke břehům jezera Palpuogna, ale nebyla tu možnost někde zastavit. Bylo tam jen
pár míst podél silnice a to obsazených. O kus dál byl statek, u kterého se
zastavit dalo. Šli jsme na krátkou vycházku přes pastviny k malým jezírkům.
Cesta byla přehražena elektrickými ohradníky, musela jsem je otevřít. Zkusila
jsem vlézt do jezírka, na ruce byla teplota celkem ucházející, na nohy ale hodně
studená. Nad jezírkem byl vodopád.
Při zpáteční cestě
k hlavní silnici jsme se stavili v sedle Albula ve výšce 2307 m, byl tam hospic.
Dali jsme si tam kafe, sice brali eura, ale kafe stálo 4 E. Bylo tu docela dost
zbytků sněhu a ohromné kamenné suťoviště.
Projížděli jsme Sv.
Mořicem. Jsou v něm noblesní hotely a krásná jezera. Na cestě k italským
hranicím bylo několik dalších jezer. Byli jsme ve výšce asi 1700 m, pak jsme
sklesali serpentýnami dolů ke hranicím.
Asi 10 km za hranicemi
byl vodopád Fraggia Borgonuovo di Piuro. Zastavili jsme v městečku a došli
k vodopádu. Tam bylo přecpané placené parkoviště. Lidí tam bylo jak na plovárně,
vyvalovali se tam na dekách a opalovali se. Vodopád padá docela mohutným proudem
dolů. Dole jsou ohromné kameny a odtéká tam odtud potok. V něm se lidé cachtali.
Byla tam mohutná vodní tříšť. Jinak byl hrozný hic, 35 °C.
Cesta nás vedla
okolo jezera di Como, skoro celé to vedlo v tunelech, byly jeden za druhým do
délky až 3 km, jezero nebylo skoro vidět. Pak již jsme najeli na motorovku do
Milána, byl hodně hustý provoz, takže jízda byla pomalejší. Kolem Milána byl
okruh, my jeli východním okruhem, byl placený za 2,2 E. Pokračovali jsme po
dálnici do Janova. Měli tam původní dvouproudou silnici, tu pak ohradili
protihlukovými bariérami a dostavěli druhý směr, který byl přímější a vedl více
tunely. Jako dálnice to moc nebylo, byly tu docela ostré zatáčky.
K 7. hodině jsme dojeli do
Janova. Mají tu blbě označenou trasu na odjezdy trajektů, GPSka
nás hnala někam jinam, i když jsme jí
dali přesnou adresu. Pak se nás pokusil vést Vašek, ale také se trochu motal,
opravdu to bylo špatně značené. Stáli jsme ve frontě na registraci a asi ve ¾ na
osm byli v řadě na trajekt, bylo tu asi 8 řad aut. Stály tu dva trajekty, z nich
jeden do Palerma, ale náš ne. Po osmé hodině přijel menší trajekt Moby (s touhle
firmou jsme měli jet), ale postával někde vzadu, náš to nebyl.
Náš trajekt přijel až před devátou
hodinou, kdy již jsme měli odjíždět.
Zhruba v 10 hodin již bylo
vše naloženo a mohli jsme odrážet, ale pořád něco řešili s vysílačkou, jezdila
sem servisní aura. Pak přijela parta motorkářů, které ještě naložili, mysleli
jsme, že se na ně čekalo.
Ale pak jsme se
dozvěděli, že zpoždění bude ještě větší, mělo se odjíždět v 1 hodinu po půlnoci,
a že dojedeme do Bastie až v 11 hodin. Společnost proto dala všem pasažérům
zadarmo kabinu, večeři a snídani. Ivča s rodinou měli koupenou kabinu a již se
odebrali spát, tak jsme jim to byli říci. Oni měli velikou pětilůžkovou kabinu
se dvěma sklopnými lůžky, my poloviční, 1lůžko sklopné, u toho bylo samostatné
WC a sprcha. K večeři byly těstoviny s kečupem a řízek, voda. Koupili jsme si k
tomu pivo za 3,9 E. Pak jsme vypili šampáňo, které jsme koupili zlevněné u pumpy
u Lago di Como za 3 E.
2.7.
V noci jsem se
probudila ve tři hodiny a pořád jsme ještě stáli. Rozjeli jsme se asi až ve 4
hodiny. Ráno jsme dostali ubohou snídani - croisant a kafe nebo čaj. Do Bastie
jsme dorazili až po 11. hodině s více než 4 hodinovým zpožděním.
Hned jsme vyrazili na
trasu, bohužel všechny směry jsou zpočátku společné a dost ucpané.
Až od odbočky na Corte to bylo v pohodě.
Překonávají se tam ale veliké kopce, tak se cesta vlekla. Projížděli jsme malými
vesničkami s úzkými uličkami. Byly krásné výhledy na hory.
Za Corte jsme se
stavili v rezervaci A Cupulatta, byla to želví rezervace asi 20 km před
Ajacciem. Vstupné stálo pro dospělé 11 E, pro děti 8 E, žádné slevy nevedli.
Měli zde ve výbězích spoustu želv. V první části byly středomořské želvy, byly
to většinou malé želvy žijící zde v původním prostředí, výběhy měly ohrazené
zídkami. Ve druhé části byly exotické želvy – obrovské i z Galapág a další
druhy, některé se pohybovaly velice rychle, v jedné ohradě bylo asi 20 želv.
Byly tam také nově vylíhlé malé želvičky různých druhů i vodní. Bylo to docela
pěkné, ale stejně drahé jako daleko větší mnichovská zoo.
V Ajacciu byla zácpa na
kruhovém objezdu na kraji města, největší fronta byla v protisměru.
Měli jsme zajištěné ubytování v kempingu
Le Sud v Isacolle kousek za Ajacciem. Postavili jsme stany, uvařili večeři a šli
se koupat do moře. Bylo to asi 150 m, museli jsme překročit potůček. V moři byly
studené pásy, bylo to od toho vlévajícího se potoka. Moře bylo klidné. Evička
nechtěla do vody vlézt. Večer jsme šli v 11 hodin spát.
3.7.
Ráno jsme vstali před
sedmou hodinou. Měli tu poněkud bordel,
polovina záchodků a sprch byla zahrazena páskou. Ráno jsme byli opět na pláži.
Evička se osmělila, když jsme si hráli na žraloka, tak vlezla do vody a
s křidélky plavala mezi námi. Vašík se snažil plavat na znak.
Pak jsme uvařili oběd a
vyrazili na výlet do Ajaccia a na mys Parata severozápadně od něj. Na mysu je
maják a za ním tři ostrovy Sanguinaires s ruinou majáku a lazaretu. Byl děsný
hic, došli jsme sem z parkoviště, byla tam restaurace, ale hodně drahá. Byly tam
na pobřeží veliké kameny. Vyšplhali jsme se k původnímu majáku a pak si v bufetu
u restaurace daly děti zmrzlinu, my pivo.
Pak jsme si chtěli
prohlédnout centrum Ajaccia, ale nepodařilo se nám zaparkovat, všude bylo vše
plné a jít někde z větší dálky se nám nechtělo. Nakoupili jsme v Carefouru - 24
malých piv (0,25 l) stálo 4,6 E.
Bylo to místní pivo Königsbier ve skle, camembert za 1 E.
Ročňovi jeli do
kempu, my se chtěli podívat na místní hřbitov, který jsme viděli cestou od
majáku. Byly tam honosné hrobky od poloviny 19. století dodnes. Byl tu i námořní
hřbitov. Byly zde pamětní desky námořníků, kteří zmizeli na moři. Byla zde
pohřbená i nějaká ruská emigrantka po r. 1918. Mezi hrobkami byly ulice, po
nichž se dalo jezdit autem. Uprostřed bylo náměstíčko se sochou p. Marie
v altánku.
Vláďa si fotil na
facebook. Když si chtěl ofotit název hřbitova, tak odložil kameru na lavičku a
nechal jí tam. Cestou z centra Ajaccia jsem chtěla filmovat a kamera nikde.
Vraceli jsme se přes polovinu města, zrovna byla zácpa, tak se to dost vleklo.
Bylo krátce před šestou hodinou a Vláďa propadal panice, že hřbitov zavřou. Bylo
otevřeno a kamera tam ležela. Vláďa místo aby se radoval, častoval se
nepublikovatelnými nadávkami.
Vrátili jsme se do
kempu, mladí byli na pláži, já šla za nimi. K večeři jsme měli grilované kuře
z Carefouru.
4.7.
Ráno jsme se sbalili a
přestěhovali se směrem na jih. Jeli jsme hodně klikatými silničkami, nedalo se
jet rychle, asi 60 km jsme jeli skoro dvě hodiny. Vašíkovi se dělalo ze zatáček
špatně, kvůli tomu jsme dvakrát zastavovali. Pak jsme dojeli k moři, kde trochu
pookřál. Byla to pláž Abbartello
v Olmeto Plage. Děti se tam šly cachtat na kraji moře a nechaly se zalévat
vlnami, Evička od toho měla mokré šaty.
Pak již jsme to měli 30
km do vesnice Sartene. Je to údajně nejkorsičtější
město na Korsice. Bylo tam hrozně moc lidí a zoufale
málo míst k parkování. Jedno místo bylo
na kraji silnice, tak tam zůstal Vašek, a my zaparkovali u obchoďáku. Nějaký
domorodec tam Vláďu sprdnul, že tam nemáme co parkovat, když jdeme do města.
Došli jsme na hlavní
náměstí, prohlídli si katedrálu, prošli dvěma uličkami, byla tam jedna hospůdka
vedle druhé. Ale aby se tomu dělala tak velká reklama, za to to nestálo. Prý tam
mají přes léto otevřeno do půlnoci, to je asi hlavní lákadlo.
.jpg)
Pak již jsme jeli směrem na Bonifacio, v dohledu před ním jsme uhnuli na
sever a ubytovali se v kempu Rondinara. Je u proslulé kruhové polouzavřené
zátoky. Z kempu k vodě to však je cca 300 m. Kemp je ve svahu, tak jsou tu
udělané terasy, na kterých se dají stavět stany. Byli
jsme tu s partou v r. 1997. Tehdy jsme přijeli poměrně pozdě a nemohli
jsme nalézt více míst na stany, tak jsme se na jedné terase naskládali všichni
vedle sebe do spacáků.
Kemp patří spíše
k dražším, platilo se 9 E za jednoho. Šli jsme se koupat do bazénu. Má celkem
unikátní přepad směrem do údolí, tak se od hrany dá koukat na moře.
Pak jsme si dali večeři
a šli se ještě koupat do moře. Trochu nás to tu zklamalo, hlavně proto, že na
kraji bylo hodně řas. Je tu hospoda se slaměnými slunečníky a molo, na laguně
parkovalo plno motorových člunů. Nic z toho tu tenkrát nebylo. Myslím dokonce,
že v místě, kde stojí hospoda, odstranili skalky, u kterých jsme se tehdy
vyvalovali. Je tu docela dlouho mělko a ani vlnka. Odcházeli jsme odtud až po
západu slunce.
5.7.
Tento den měli Ročňovi
odpočinkový den, dopoledne byli v bazénu a po obědě u moře. Řasy to celkem
odneslo.
My s Vláďu vyrazili do
hor Alta Rocca. Jeli jsme do Porta Vecchia a hned za ním uhnuli směrem ke
kopcům. Naše první zastávka byly ruiny megalitického opevnění Araggio. Mělo to
být od parkoviště 400 m, byla tam velice příjemně vyhlížející hospůdka. Jenže
těch 400 m bylo s převýšením cca 170 m velice kamenitým terénem, napřed mezi
kamennými ohradami, pak mezi chroštím. Vláďa
to asi 50 m před cílem vzdal. Říkal mi, ať jdu dál a jestli to bude blízko, mám
na něj zavolat nebo se vrátit.
Bylo to ještě celkem daleko. Byla tam kamenná zeď, brána,
uvnitř opět jedna prostora s průchodem a veliký kamenný kvádr. Volala jsem na
Vláďu, ale už se mu nahoru nechtělo. Byli tam nějací lidé s miminkem, na
zpáteční cestě jsme potkali dvě rodinky škrábající se nahoru. Dole byl Vláďa
zcela propocený a vyprahlý.
Pokračovali jsme do
Ospedale, což je horská vesnička ve svahu. Byl tam kostelík, 2 hospody, sluneční
hodiny na kameni. V jedné hospodě jsme si dali kafe na terase nad terénem, byla
tam krásná vyhlídka.
Kousek nad
Ospedale byla další vyhlídka, byla tam úplně nová silnice. Na kopci je přehrada
Ospedale, bylo to tu podobné jak v Rocky Mountains, bylo to krásné jezero
obehnané skalami, byly tam borové lesy.
Za jednou skalkou byla
Cocoon village.
Bylo to několik futuristických domečků zavěšených
na skále s kulatou prosklenou střechou,
nahoru vedlo schodiště, bylo to však za plotem s cedulkou Privat property.
Pokračovali jsme do
vesnice Zonza, na křižovatce silnic. Jeli jsme do sedla Bavella, cestou jsme
viděli v ohradě chlupatá prasata. Na sedle bylo zcela narváno, pod sedlem
restaurace. Cestou jsme dělali několik zastávek s výhledy na hory. Zaparkovali
jsme na placeném parkovišti za 4 E. Přes vrcholky hor zde prochází mezinárodní
turistická cesta G 20. Udělali jsme okruh ke skalnímu oknu Tru de la Bomb. Bylo
to celkem pochybně značeno, v mobilu to bylo značeno jen jako čárkovaná cesta,
okno v mapě nebylo zakreslené. Získali jsme pofidérní mapku, kde cíl byl označen
Tafunatu di Cumpuleddu – jak se pak ukázalo, bylo to to okno.
Potkali jsme cestou
mladé Čechy a na okno se jich ptali, oni o něm nevěděli. Je značný kus za
rozcestím několika tras. K oknu byl celkem drsný přístup. Vrátili jsme se za
něco málo přes ½ hodiny, bylo to mírně z kopečka.
Zastavili jsme se v Zonze, bylo to pěkné mšstečko s kruháčem s pomníkem na náměstíčku. Nakoupili jsme ve Sparu, ale bylo to zde trochu dražší. Cestou byly dvě další vesničky San Gavino a Levie, ale byly celkem obyčejné.
K moři jsme se vrátili přes
sedlo klikaticemi. Pak jsme přejeli další hřbet z vesnice Sotta na silnici T 10,
rostly tam korkové duby.
Bazén byl otevřený
pouze do 18 hodin, tak jsme ho nestihli.
6.7.
Podnikli jsme celodenní
výlet do Bonifacia. Původně jsme měli v plánu jet dopoledne na vyjížďku lodí
kolem Bonifacia, ale byl hodně silný vítr, tak jsme uvažovali, že by mohly být
dost velké vlny, tak jsme jeli raději na kopec do centra Bonifacia. Parkoviště
v centru bylo pouze pro abonenty, pro turisty bylo pouze parkoviště na špici
Bonifacia. Platilo se zde 70 c za ¼ hodiny respektive za každých dalších 30 min.
Podívali jsme se z útesů, dříve tu asi stála děla. Opravdu byly velké vlny,
s loděmi to házelo. Byl tam výstavní hřbitov s krásnými hrobkami. Pak byla
plocha nikoho, vypadlo to, že tu něco zbourali, zbyly tu jen dvě kulaté věže
– ruiny větrných mlýnů.
V centru jsme šli ke
schodišti krále Aragonského a po něm sešli dolů k moři, šlo se asi 200 m po
schodech a poté v polootevřeném tunelu nad mořem výšky cca 2 m. Dle mapy měla
cesta končit v jeskyni, ale zřejmě jim kus spadnul. Schody byly docela vysoké a
strmé, vstupenka sem stála 2,5 E. Za 3,5 E se dal pořídit kombinovaný lístek
s přístupem na bastion.
Procházeli jsme
uličkami, bylo zde hodně lidí, všude plno krámků. Pak jsme krátce zastavili
v přístavu. Cesta lodí měla stát 17,5 E. Podél přístaviště bylo plno zahradních
restaurací. Parkovalo zde řada nóbl jachet, třeba z Londýna. Nakoupili jsme ve
Sparu. Měli zde levné víno.
Po třetí hodině jsme se
vrátili do kempu. Koupali jsme se v bazénu, bylo tam jen pár lidí. V sousední
hospodě měli puštěný fotbal. Francie hrála proti Uruguai a diváci přitom dělali
hrozný binec. Děti v bazénu měly na tvářích francouzské vlajky.
Po večeři jsme šli
k moři. Byla hrozně studená voda, silný vítr jí asi přinesl z moře. Šli jsme se
podívat na pláž na poloostrově, byly tam vysoké nánosy suchých řas.
Po návratu ke stanům jsme zjistili, že
nám zmizela alumatka, kterou jsme měli u stanu. Vláďa s dětmi ji šli hledat ve
směru větru. Našli ji asi 80 m
daleko v křoví. Večer řvaly cikády jako pominuté, viděli jsme jednu sedět na
větvi.
7.7.
Ráno jsme se
sbalili a po deváté hodině, odbočili směrem severním. Čekal nás přejezd celou
Korsikou do Bodri, což bylo asi 200 km.
První zastávka měla být v Corte, ale zalíbila se nám pláž v Tarco. Zastavili
jsme tam a já s Ivčou a dětmi jsme se cachtali. Šlo to prudce do vody, byla
průzračná voda, protože tu byly kameny. U pláže byla hospůdka a Vláďa v ní seděl
na kávě.
Pokračovali jsme do
Corte a nakoupili tam v ohromném obchoďáku Casino. Jeli jsme do soutěsky
Restonika. Silnice vede 15 km soutěskou, v níž teče říčka. Zastavili jsme u
informací a dali si tam oběd. V informacích seděla slečna, ale není jasné proč,
protože anglicky neuměla a mapu taky žádnou neměla.
Jeli jsme dál, cesta se
zužovala, k vodě vedl prudký sráz. Dojeli jsme k pěkné restauraci, Vašek toho
již měl dost a proto se vraceli zpět. My jeli ještě asi 4 km, byla to docela
síla. Byla to uzoučká silnička, místy sice byly výhybny, ale proti jelo moc aut.
Někteří měli představu, že se přistaví ke skále a my to po kraji srázu nějak
projedeme, ale jet jedním kolem na kraji propasti se nám nechtělo.
Na konci bylo placené
parkoviště, nebylo nikam vidět. Měla tu být vycházka k jezeru de Melo, ale bylo
to 300 m výškových. Zpět už byla cesta jednodušší, protože nahoru již skoro
nikdo nejel. Stahovala se mračna. Projeli jsme Corte a za ním se strhnul prudký
slejvák. Některá auta v něm dokonce zastavovala.
Jeli jsme na severní
pobřeží do kempingu Bodri u lle Rousse. Kemp je skoro u moře, ale mezi ním a
pláží vede úzkorozchodná železnička. Na pláž se musí podchodem. V kempu jsme si
našli místo u kolejí za plotem. Místa s více stromy byla beznadějně obsazena,
ale alespoň jsme to měli blíže k vodě.
Šli jsme se koupat.
Byly trochu vlny. Evička se odvážila do vody až po chvíli, ale pak se jí to
líbilo. Vláďa filmoval západ slunce. Vláček okolo jezdil do Calvi, jízdné stálo
12 E zpáteční, jízda trvala 40 min, poslední vlak jel v 20:04.
8.7.
Nechali jsme opět mladé
na pláži a v kempu, a vyrazili jsme na výlet okolo Cap Corse. Jeli jsme na
východ přes kopce do St. Florent. Projížděli jsme pustou krásnou krajinou,
nazývají ji Desert des Agriates, byly to kamenité kopce, občas byl kaňon, vedly
tam odbočky, ale pouze pro čtyřkolky.
Zastavovali jsme na vyhlídkách, bylo to velice fotogenické.
St. Florent nazývají
korsické St.Tropez. Opravdu ho trochu připomíná, byl tam veliký přístav pro
jachty. Některé byly velice boháčské. Na nábřeží byly úzké domy s hospůdkami a
krámky. Nebylo tu tolik lidí jako v St. Tropez. Byli jsme tam ale dost brzy,
zřejmě to tu žije hlavně více večer.
Pokračovali jsme ve
směru hodinových ručiček okolo poloostrova. Západní strana je velice srázná,
silnice někdy vede hodně vysoko, bylo opět řada výhledů. Zastavili jsme ve
vesničce Negru. Byla tam kamenitá pláž, dali jsme si kafe v hospůdce nad pláží.
Byl tam spadlý starý most.
Dále byla vesnička
Nonza, byla to vesnice vysoko na kopci, nahoře byl kostel a hrad s vyhlídkou,
ale nikde se nedalo zaparkovat, vedla tu jen úzká silnička, zastavili jsme pouze
na snímek. Dole pod vesnicí byla pustá pláž, celá černá a na ní byly obrazce a
nápisy z kamení.
Projížděli jsme
další
vesničky, byly v nich tak úzké uličky, že se nedalo skoro projet. Tak jsme se
třeba nedostali do Porto Centuri. Ve vesnici Baragogna byl zámek Fantauzzi, asi
soukromý, vedla k němu kamenitá cesta. Na vrcholu byly dvě strážní věže (jedna z nich
Cocinco), ale nedalo se k nim dostat, byly na soukromém pozemku. Taky
tam byl větrný mlýn, ale bez lopatek. V Erse byla odbočka k nejsevernějším
vesnicím Korsiky.
Jedna z vesniček
byla Tollare, byla maličká, rázovitá. Byly tam řadové domy, stylové s kulatým
vchodem, člověk měl pocit, že jim prochází přes zahradu. Byl tam maličký
přístav, kaplička, věž, ale pro turisty tu nic nebylo. Vedle byla
pláž, u
ní docela
velký prostor
k parkování. Na druhém konci pláže zřejmě byla hospůdka, ale nedalo se k ní
dojet.
Další vesnice na
severním cípu byla o něco větší vesnice Barcaggio
s přístavem jachet. Bylo zde více aut a méně míst na parkování. Zastavili jsme
na zákazu
stání u přístavu. Parkovala tam turistická loď. Dali jsme si pivo u stánku,
místní pivo bylo dražší než Heineken, malé stálo 3,5 E.
Pak již jsme se vraceli po východním pobřeží poloostrova. Na kopci tam byla vesnice Rogliano, byl v ní pěkný kostel a nahoře na kopci ještě klášter, ale k tomu jsme již nejeli. Sjeli jsme dolů k moři. Cesta po tomto pobřeží byla rychlejší, byly zde vesničky s plážemi, hrad nad vesnicí Laura na kopci. Dojeli jsme do Bastie.
Z Bastie jsme jeli po
delší trase 80 km přes Ponte-Novo, ale bylo to rychlejší než přes hory. Část
trasy byla společná s tou do Ajaccia. SMS jsme
oznámili, kdy přijedeme a čekala na nás
večeře. Po večeři jsem se ještě byla koupat. Sledovala jsem západ slunce, i když je
Bodri na severním pobřeží, slunce zapadalo skoro za mořem,
zapadlo v 9.04.
9.7.
Jeli jsme na společný
výlet do kopců. Jeli jsme ve směru na Calvi do vesnice Lumio. Z ní jsme podnikli
výstup do kopce do opuštěné vesničky Occi. Vedla tam strmá cesta částečně se
schody. Byl děsný hic, chodili tam lidi, někteří již seshora, byli to samí
domorodci. Nahoře byla vesnice v ruinách, byly tam kamenné domy, na nich cedulky
Privat, některé dokonce s dveřmi. Uprostřed byl opravený kostelík, dala ho
opravit nějaká modelka. Byl tu krásný rozhled okolo na pobřeží.
Sešli jsme dolů a
přesunuli se do vesničky St.Antonino na špičce kopce. U kostela bylo celkem
rozsáhlé parkoviště, použitelné pouze přes závoru za kovové 2 E. Kdo by je
neměl, tak má smůlu. Šli jsme nahoru po schodech do vesničky. Mapku tam
prodávali pouze za 2 E. Ve vesnici byly úzké klikaté uličky, vedly tam průchody
jak tunely. Nahoře byla vyhlídka, všude bylo hodně květin, na terase byla
hospůdka. Dolů jsme šli po jiném schodišti.
Přesunuli jsme se do
další vesničky Pigna jen asi 3 km. Byla také na kopečku, ale níže. Bylo to tam
umělecky zaměřené – bylo tam muzeum hudby, dílna na hudební nástroje,
auditorium, kde pořádají hudební akce. Opět to bylo jen pár uliček, dal se
udělat okruh se spojujícími cestami po schodišti. Na konci byla restaurace, byla
tam zahrádka pod stříškou z květin, další veřejná zahrádka, kostelík. Parkovat
se dalo pouze u hlavní silnice, protože placené parkoviště ve vesnici bylo zcela
zaplněné.
Sjeli jsme dolů
k moři a jeli jsme směrem ke kempu. Vláďa chtěl ale nakupovat a i Vašek
chtěl brát benzín. Vláďa se chytil ukazatelů Casino Calvi, tak jsme jeli tam asi
20 km. Kousek směrem od kempu ve směru Ile Rousse od kempu byl supermarket
Leclerc.
Odpoledne jsme se koupali
v moři, bylo zcela klidné a bylo tam strašně moc lidí. Večer jsme byli zaplatit,
bylo to zde docela drahé – 9 E za člověka, 5 E za stan a auto a navíc elektrická
přípojka.
10.7.
Ráno jsme měli budíček
po 6. hodině, v 7 hodin jsme odjížděli. Sbalili jsme se a odjeli do Bastie.
V Bastii byla zácpa, ale asi v 9:30 již jsme byli v přístavu. Kontrolovali auta
otevíráním kufrů. Ptali se, zda nevezeme nějaké rostliny. Kdyby věděli, že máme
pod sedadlem uřezané opuncie. Ale asi spíše hledali tajné úkryty pro uprchlíky,
viděli jsme nějaké potulovat se po ostrově.
Po desáté hodině začalo
nalodění, odjížděli jsme v 11 hodin dle jízdního řádu. Trajekt byl poloprázdný.
Vzhledem ke zkušenostem z cesty sem a že jsme s Vláďou z Capu Korsika viděli loď
Moby ve tři odpoledne (to zřejmě měl asi tak 3 hodiny zpoždění), tak jsme raději
zrušili objednané ubytování v Cremoně, protože tam byl příjezd nutný do 9 hodin
večer, a objednali ho blíže ve městě Borgonuovo.
Bylo to asi 1,5 hodiny
po dálnici z Janova, tam jsme mohli být do 11 hodin večer, tak jsme měli
dostatečnou rezervu. Nedlouho po naší cestě spadnul v Janově dálniční most,
spadlo tam plno aut a byli mrtví. Byla to okružní dálnice nad Janovem, po které
jsme nejeli.
Dojeli jsme do
Borgonuovo, byl to hotel pro emigranty, protože tam byli samí tmavěji zbarvení.
11.7.
Ráno jsme se sbalili a
jeli rovnou do Prahy.
porovnej s Korsika 1997
zpět hlavní stránka